V Bradavicích pošesté - Jen dvě slova

XXXVIII. Jen dvě slova

„NÉÉÉÉÉÉ!!! GINNY!“
Boj ustal.
Učitelé a smrtijedi pozorovali nově příchozího v bílé kápi, studenti si začali něco vzrušeně šuškat.
„Kdo je to?“ ozývalo se.
„Co chce?“
„Na čí je straně?“
Harry tam stál a nejistě všechny pozoroval. O ně mu teď ale ani tolik nešlo. Záleželo mu jen na jediné osobě - na ní. Chtěl vědět, co se stalo s Ginny.
Nechal bílou kápi pomalu klesnout na ramena a odhalil tak svou tvář.
Celá Vstupní síň vydechla úžasem.
„Harry! Je to Harry Potter!“
„Konečně,“ vydechl Brumbál.
Smrtijedi na něj ihned namířili své hůlky.
„Ne!“ zarazil je Pán Zla. „Ten je můj.“
Harry nevěnoval Voldemortovi nejmenší pozornost a rozběhl se za Ginny, která nehybně ležela pod těžkým kusem nábytku. Jedním mávnutím ruky odhodil knihovnu pryč, aniž by se jí dotkl, čímž samozřejmě ohromil všechny přítomné a vlastně i sám sebe.
„Ginny,“ šeptl. „Ginny, otevři oči. Co je s tebou?“ Klekl si vedle ní a neustále na ni mluvil.
Otevřela oči. „Harry,“ usmála se. V jejím úsměvu však bylo plno bolesti.
„Nehýbej se, odnesu tě na ošetřovnu.“
„Už je pozdě,“ řekla podivně zastřeným hlasem.
„Co tím myslíš? Není pozdě!“
„Harry. Nemůžeš mi pomoct. Moje tělo... Umírám...“
„Tak nemluv.“ Do očí mu vyhrkly slzy.
„Omlouvám se.“
„Za co?“ nechápal.
„Za to, že jsem zradila.“
„Cože?“
„To já jsem byla ten pomocník z Nebelvíru. To kvůli mně měla Hermiona ty vidiny.“
„Ginny...“ Harryho tvář byla najednou tak vážná a tak chladná. „Proč?“
„Vyhrožoval mi. Řekl, že tě zabije, když to neudělám. A já se o tebe tolik bála... Nezlob se!“
„Ššš... Nemysli na to. Není to vůbec podstatné. Hlavní je, aby ses uzdravila!“
„Už si pro mne jdou.“
„NE! Nedívej se na ně, slyšíš? Vůbec si jich nevšímej!“
„Miluji tě.“
„Ginny!“ Slzy z jeho očí teď proudily jako vodopády neštěstí.
„Polib mě, prosím.“
A tak Harry naposled políbil svou milovanou.
„Harry,“ šeptla a zemřela tak s jeho jménem na rtech, když navždy zavřela oči.
Dlouhou dobou potom hlasitě plakal nad jejím tělem.
„Pomstím tě. To slibuji.“
„Tak co, Pottere. Už ses rozloučil? Já pořád čekám!“
V Harrym se vzedmula vlna vzteku. Hrdě se vzepjal, ruce pevně sevřené v pěst.
„Pojď,“ řekl chladně a zamířil na bradavické pozemky.
„Ne. Utkáme se zde,“ rozhodl Voldemort. „Chci, aby všichni sledovali tvůj velký pád!“
„Jak chceš. Budu to ale já, kdo se bude smát naposledy.“
Postavili se doprostřed místnosti, okolo nich se vytvořil kruh zvědavců. Učitelé, studenti a smrtijedi teď vedle sebe stáli jako staří přátelé.
„Jaká jsou pravidla?“ zeptal se Harry.
„Žádná. Nevedeme ukázkový souboj, Pottere. Tohle je na život a na smrt.“
„Jak chceš, tím hůř pro tebe.“
Chvíli tam tak stáli a probodávali se pohledy, obklopeni ostatními. Nikdo ani nedutal.
„Budeš trpět. Zaplatíš za všechnu bolest, kterou jsi kdy způsobil. Zaplatíš za všechnu krev, kterou jsi kdy prolil.“
„Už se těším!“ odsekl Voldemort.
„Crucio!“ vřískl Harry a namířil svou hůlku proti němu.
Voldemort si však stihl vytvořit štít.
„Nikdy nade mnou nezvítězíš,“ sykl Pán Zla. „Tvé myšlenky jsou příliš průhledné.“
Harry vynaložil velké úsilí, aby uzavřel svou mysl. Cítil Voldemorta, jak pátral. Cítil ho, jak se snažil dostat k jeho myšlenkám. On si však vytvořil silnou zeď, přes kterou se jeho nepřítel už nedostal.
Voldemortovi se zlostně zablýsklo v očích. „No dobrá!“
„Ukaž, co umíš. Nebo se snad bojíš? Bojíš se, že na mě nemáš?“ Harry chtěl Voldemorta vyprovokovat, aby začal útočit jako první. Sám totiž neměl tušení, co bude vlastně dělat. Věděl jen jedno. Chtěl ho zabít.
„Nepokoušej mě, Pottere!“ vřískl Pán Zla. „Já tě šetřit nebudu!“
„Ani já tebe, Voldemorte!“ oplatil Harry. Smrtijedi okolo zlostně zasyčeli.
„Poklekni,“ poručil Voldemort panovačně. „Poklekni a omluv se mi!“
Harry se rozesmál. „To ty bys měl klečet a prosit o odpuštění!“
Studenti si začali nervózně šuškat.
„Řekl jsem, poklekni!“
„Ne!“
„Doufám, že víš, co děláš, Harry,“ šeptla Hermiona tiše.
„Poslechni ji,“ usmál se jedovatě Voldemort. „Je to chytrá holka.“
Harry ale už nic neřekl. Připravoval se totiž na Voldemortův útok - věděl přesně, co jeho nepřítel udělá.
„Když to nejde jinak,“ ušklíbl se Pán Zla. „Imperio!“
Harry ucítil známou sílu, která se zmocnila jeho těla. Cítil, jak ho tlačila do kolen a nutila ho udělat to, čemu se tolik bránil.
Slyšel Voldemortův příkaz ve své hlavě. Tělo ho neposlouchalo, poslouchalo toho, kdo ho ovládal. On to ale nechtěl. To přece neudělá! Ne, ne, ne, ne...
„Ne!“ zopakoval s velkou námahou.
Ve Vstupní síni to opět zašumělo.
Voldemort se rozesmál. „Opakovaný vtip, není vtip, Pottere. Tohle už tu jednou bylo!“
Harry neodpověděl. Mluvení ho vyčerpávalo. Soustředil se jen na to, aby neudělal nic z toho, co jeho nepřítel chtěl.
„Tak nám alespoň zatancuj!“
Smrtijedi se rozesmáli, učitelé a studenti nervózně přešlapovali na místech. Každý přemýšlel, jestli by měl nějakým způsobem zasáhnout.
Harry ucítil, jak se jeho nohy začaly pohybovat do směru tanečních kroků valčíku. Silou vůle je přiměl, aby zůstaly na místě.
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Harry vybouchl.
Hlasitá rána otřásla celou Vstupní síní. Několik studentů vyděšeně vykřiklo.
„Kde je?“ ozvalo se odněkud.
Voldemort se zmateně rozhlížel okolo sebe. Nikdo Harryho neviděl.
„Neříkej, Pottere, že jsem tě porazil tak snadno,“ zavrčel Pán Zla.
„Neporazil,“ ozvalo se ze stropu.
Všichni vzhlédli vzhůru. Harry visel na lustru.
„Co tam děláš?“ zeptal se Voldemort hloupě.
„Chytám ryby,“ utrhl se Harry. Držel se rukama zlatého lustru, nohama tápal ve vzduchu. Připadalo mu, že každou chvíli musí spadnout.
„Pojď dolů!“ zavrčel Voldemort, „takhle nemůžeme bojovat.“
„To bych velice rád,“ utrhl se Harry. „Nedali mi k tomu ale návod.“
Hermiona vykřikla, když Harryho prsty pomalu sklouzly ze zlatého lustru a on začal padat dolů.
Harry každou chvíli očekával tupý náraz, když se ve vzduchu najednou zastavil a zůstal tam stát.
Všichni na něj vytřeštili oči.
„Taky dobrý. Právě jsem překonal zemskou přitažlivost!“ Harrymu se jeho nové schopnosti začínaly velice líbit.
„Velice efektní,“ ucedil Voldemort, tvářil se však nejistě, „už mě ale začínáš nudit, Pottere!“
„Já se docela bavím!“
V tu chvíli Voldemortovi došla i ta poslední špetka trpělivosti a začal bezhlavě útočit. „Crucio!“
Harry uskočil stranou, přitom stále ještě stál ve vzduchu. Nevěděl, jak to dělal, cítil však jakousi sílu, díky které si vytvářel neviditelnou zem z ničeho.
„Expelliarmus!“
„Protego!“
„Crucio!“
Okolo Harryho a Voldemorta se vytvořila velká, průhledná kopule, v níž to hýřilo barevnými záblesky světla, vycházejících z jejich hůlek.
Přihlížející nebyli schopni rozeznat, kdo kde stojí a co zrovna dělá, protože skrz barevný vír nebylo vůbec vidět. Barvy létaly sem a tam, zaplňovaly celou kopuli a vytvářely naprosto nádhernou paletu všemožných odstínů.
Nikdo ani nedutal, a tak sebou všichni pořádně škubli, když kopule praskla a vylétl z ní Voldemort.
Pán Zla narazil zády do kamenné zdi, kde se poté svalil na zem a těžce oddychoval. Jeho hůlka, která mu přitom vypadla z ruky, ležela jen kousek od něj.
Všichni teď upřeně pozorovali Harryho, který, sic také těžce oddychoval, zato se ale vítězně usmíval, mířil hůlkou na Voldemorta a pomalu se k němu blížil, s nenávistným pohledem v očích.
„PANE!“ vykřikl jakýsi smrtijed, vytrhnul se z řady přihlížejících a postavil se mezi Harryho a Voldemorta, připraven s Harrym bojovat.
Harry se ani neobtěžoval s tím, že by se zastavil, prostě jen luskl prstem a smrtijed se rozpadl na prach.
Tohle bylo asi zřejmě moc i na Brumbála, který už viděl ve svém dlouhém životě ledacos. Teď se však přestal úplně kontrolovat a vytřeštil na Harryho oči, což zrovna u něj vypadalo docela bizardně.
„Vstaň!“ poručil Harry. „Chci, aby ses mi díval do očí, až tě zabiju!“
„Ještě není pozdě,“ šeptl Voldemort. „Ještě se můžeme spojit.“ Nenápadně posunul svou ruku směrem k hůlce.
„Nesnaž se žebrat o život,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby. „Chceš přece zemřít důstojně!“
Voldemortova ruka se opět trochu posunula. „Jen přemýšlej, Harry! Ty a já - celý svět nám bude ležet u nohou!“
„HARRY!“ vykřikla Hermiona hlasitě. Pochopila totiž, co měl Voldemort v plánu a chtěla ho upozornit.
A Harry se otočil...
V tu chvíli skočil Voldemort po své hůlce a jedním mávnutím odhodil Harryho až na druhou stranu Vstupní síně. Harry narazil na zeď tak, jako předtím Voldemort a i on ztratil při nárazu svou hůlku. Ta jeho však ležela mnohem dál.
Pán Zla klidně přešel celou síň a zastavil se nad Potterem, který se svíjel na zemi. Narazil totiž doopravdy ošklivě.
„Vstaň!“ nařídil mu Voldemort.
Harry se s námahou postavil na nohy.
„Je konec, Pottere!“ usmál se krutě Voldemort.
Harry věděl, že má pravdu. Neměl už sílu nic podnikat. A tak tam jen tak stál a čekal, až Voldemort vysloví ta dvě slova. Čekal, až ho pohltí zelený záblesk světla a on navždy zavře oči - tak jako jeho Ginny.
„Řekni sbohem!“
Harry zavřel oči. Myslel na ni. Myslel na jeho rudovlásku, na její úsměv a dobré srdce...
„AVADA KEDAVRA!“